Sex je poslední magie, která západu zůstala

Funkový mág a rapující filozof. Oto Klempíř a James Cole. Dělí je jeden a půl generace, nicméně v hudbě si rozuměj. A jejich životní postoje dokazují, že některé věci buď máte, nebo nemáte. A je jedno, jestli je vám 30 nebo 50.

Na Facebooku teď koluje přeposílací dotaz „Deset alb které tě nejvíc ovlivnily“. Mě by zajímalo jedno album. To, u kterého došlo ke zlomu, u kterého jste si řekli: chci dělat hudbu.

Klempa: Byl to Fleetwood Mac, první americká deska, která se mi v sedmdesátých letech dostala do rukou. Do té doby jsem byl zvyklý na Sabbaty, Queeny, a naráz někdo hrál úplně jinak. Netlačil tak ty hymnický refrény, neboostroval, neměl tam sóla na bicí, byl to takovej příjemnej mainstreamovej rock. A hezky zpívali, v takovejch jinejch tóninách, než sem byl zvyklej. To jsem znal zpaměti. Don't stop, it'll soon be here, It'll be, better than before, Yesterday's gone, yesterday's gone.... ty vole, to byla bomba.

Cole: Já řeknu úplnou provařenost, ale u mě to byli Beastie Boys. Já jsem poslouchal českej rock – mě se líbil třeba Alkehol nebo Tři Sestry, takový píčoviny. Pak sem poslouchal Panteru, Biohazard, takovýhle věci. No a pak přišli ti Beastie Boys a to byla taková zvláštní překlenovací věc. To mě vtáhlo do toho hiphopu, protože oni byli samozřejmě jednou nohou v punku a hardcoru, druhou nohou v jazzu... měli mnoho noh ve spoustě věcí a byli to dobří instrumentalisti. Byli to bílí kluci, kteří se s tím žánrem dokázali výborně vypořádat. Chytil jsem až tu pozdější tvorbu. Alba Check your head a Ill Communication. Já jsem ročník 1984, čili mi v únoru bylo 30.

Pozorovali jste při těch „významných“ narozkách nějakou změnu? Já tyhle předěly řešil, ale jen do doby, kdy to nastalo. Vožral jsem se a na druhej den sem zjistil, že mám stejnou kocovinu jako kdykoliv jindy.

Klempa: Ta změna, ať jsou to kulturní nebo sociálně-ekonomicko-sexuální náhledy na věci, to přichází po kvantech. Nikdy ne kontinuálně. Hrc – hrc – hrc. Vždycky přichází dávka. První důležitou dávku uvědomění na dospělácký úrovni jsem měl třeba v šestadvaceti osmadvaceti letech. Pak už žádná revoluce nepřišla. Já takový dobma neberu, pro mě je to berlička pro lidi, kteří si sami se sebou nevědí rady a potřebujou to.

Cole: U mě je to zvláštní. Já to mám v něčem podobný jako Klempa, ale samozřejmě ten problém v tom je je ten, že ty milníky, ta třicítka, jsou do toho úplně uměle zanášený. Ty pozoruješ tu svoji existenci každej den, minutu od minuty, a naplno. Tam se neodehrálo nic takovýho že ten den těch narozenin by se otevřelo nebe a něco se objevilo. Spíš teď, jak se blížím k tý jednatřicítce, přemýšlím nad těma sílama co mi zbejvaj, a co se s tím dá dělat do budoucna. Do kdy jde něco dělat, do kdy jde bejt aktivní. Mám spíš depresi z toho tlaku okolí na to, abych se někam zaparkoval a abych už dal pokoj.

Když píšete hudbu, v čem je to teď jiný?

Cole: Největší rozdíl cejtím v tom, že když mi bylo 20, hrnul jsem to tam fakt nekompromisně. Zle. Žil jsem tím, nic jiného jsem neřešil. Byla to jízda a užíval jsem si každou vteřinu. První Supercroo, desky předtím i potom... nasednul sem do tý loďky a frčel jsem. Dnes po 10-15 albech už to taková legrace není. Už se u toho tolik nebavím.

Klempa: K tomuhle říkal legendární větu Frank Zappa. Podkuřovali mu, lezli do prdele a říkali: Franku, ty máš tak geniální hudbu, geniální texty, jak to děláš? A on na to: Napíšu nějakou hudbu a jsem rád, že to mám za sebou. Dám do toho nějaký slova a jsem rád, že to je za mnou. Hele... děláme to jenom pro peníze. Samozřejmě si z toho dělal prdel. Ale když to leze z tý palice ven, je to zajímavej pocit. Že bych u toho ale skákal radostí... Tluče blbeníček, tluče na blben, a svolává blby: „Blbi, pojďte sem!“ To je geniální, zavolám to Danovi! Tak přesně tohle už neumím.

Cole: Foucault v jednom rozhovoru říkal, že píše knihy a říká věci, aby už je nemusel říkat a psát. Já byl sebou dřív strašně unesen. Dneska si většinu času lezu na nervy a spíš o sobě pochybuju. Už se nemiluju tak bezostyšně. Na začátku mě dokázala uchvátit každá blbost. Texty jsme si rapovali do telefonu... Teď už je to jiný. Pořád mi to přináší radost, ale je to jinej druh zápalu, jinej druh kontaktu, jiná vášeň.

Klempa: Už neblbneš z každý kraviny, ale dáváš si na čas. Mám rád posluchače, kteří si ty písně nechávají tolikrát projít hlavou, až se to naučí nazpaměť. A tehdy najedou na moji úroveń a můžou říct jestli je to dobrý nebo blbý. Když si to někdo poslechne jednou dvakrát a řekne že ho to nezaujalo, že tam není refrén, pointa, není tam tohle – na ty já seru. Nikdo nemá dnes čas, a ti, co si ho udělají, těch si vážím, ať už jsou z jakékoliv části spektra.

Oto, ty skládáš hudbu, píšeš scénáře, zabýváš se reklamou, taky si natočil Hranaře a Czech Made Mana, kde si měl takový malý cameo...

Klempa: To mě donutili.

... a někoho si mi hrozně připomínal.

Klempa: Tvýho fotra.

Můj fotr není hlavně plešatej. Ale připomínal si mi Marva ze Sin City. Byl si nasvícenej tak zajímavě.

Klempa: Fakt? No děkuji ti, milý Zdeňku!

Cole: Tady kecáme o píčovinách... tímhle jsme měli začít!

Klempa: Já jsem k Czech Made Manovi napsal scénář z 90 procent. Od tý doby obdivuju všechny scénáristy. Mezi filmařema se traduje jedno pravidlo: scénárista je na natáčení persona non grata. Ze scénáře nezbyde často nic, oni si s tím prostě dělají co chtějí a nakonec z toho vyjde věc, že si říkáš: ty vole, psal jsem to já? Pak si čteš recenze o tom, jak je to slabej scénář, a si úplně za kokota. Ty vole jak to můžeš napsat, si říkám vždycky, když si ten scénář nečet?

To je klasickej problém. Stanislav Lem se třeba strašně s Tarkovským hádal o Solaris, ten film vypadal úplně jinak než kniha. Heinlein napsal zase Hvězdnou pěchotu, kde z původní military hard scifi udělal Verhoeven komedii pro děti.

Cole: Já jsem obě knihy četl, ale tady ta diskuze je pomýlená v zásadním předpokladu, že kniha je to co film a film to co kniha. To je ale úplně jiná liga, jako bys srovnával vizuální vjem a zvukový vjem.

Klempa: To je jako symfonie a rap. Proto jedna z mála reklam, která se mi líbila, i když ji ukradli, se jmenovala „Přečtěte si to než se toho zmocní Hollywood“. A byla tam Jane Eyrová, na obálce, svině v latexu s bouchačkou.

Jak se díváte na aktuální problém, že lidi hudbu nekupujou ale stahujou? Připadá vám, že vás lidi připravují o živobytí?

Klempa: Když ti někdo naznačí, že si za svoji práci nezasloužíš žádný peníze, tak to tě mrzí. Ale ty technologie jsou takové, že neuděláš vůbec nic.

Cole: Pokud to člověk to zúží, je tam samozřejmě ušlej zisk. Jsou tam ale i jiný nekvantifikovatelný dopady. Když si tu desku stáhne 100.000 lidí, mluví o tobě, klikají na tvý videa, chodí na tvý koncerty... tam je obrovskej komplex tvýho oběhu v tvý kultuře. Ty peníze můžou přitéct z fyzickýho nosiče nebo od lukrativního partnera.

Klempa: To podepisuju. Já si ale stahuju filmy.

Cole: Já taky. Já jsem ale zavislej na hmotě. Miluju mít knihovnu, miluju mít filmotéku... u filmu dělají krásný sběratelský edice, kdy si koupíš film od Morneaua a máš k tomu stostránkovej booklet a knížku s esejema.

Klempa: Mě schází sleeve notes na vinylech.

Cole: Vinyl je nádhera. Tam máš tu plochu, a přesně to počteníčko... vezmeš si publikaci, ve který si můžeš číst... neříkám ale co je dobrý a co špatný, jen já to mám rád takhle. Hrozně mě ale nasere, když někdo vydá CD jen digitálně.

Což je případ třeba těch nových U2.

Cole: No ale to je ještě nějaká guerilla, mě se to infiltrovalo do iphonu – jednoho dne jsem si chtěl pustit nějaký písničky a měl jsem tam Bona. To je moderní terorismus!

Apple si to od nich koupil, dal jim za to 100 mega v dolarech a nacpal to přes iTunes všem, co tam mají účet. Nenaděláš nic.

Klempa: Islámský stát by s tím něco nadělal hned. Žádnej iPad –korán!

Cole: Ten rozdíl je v kvantitě. Té hudby, co si můžeš stáhnout najednou a nacpat do přehrávače zadarmo, je spousta. Když sem šetřil peníze na to CD, tak jsem se na tu hudbu soustředil úplně jinak. To je jako když si jednou za rok koupíš kurvu, tak už půl roku předtím si budeš prohlížet časopisy jestli to bude brunetka nebo blondýna... Buduje se tam to očekávání, ta nadrženost, která je nedílnou součástí vnímání toho díla. A v momentě, kdy to máš takhle vedle sebe všechno a máš to v těch žlutejch windowsovskejch folderech, to je problém.

Klempa: Dan Bárta přijel jednou z Austrálie a povídá: tak jsem tam fotil vážky a jednoho dne jsem přijel do velkého města, asi třeba Adelaide, kde měli koncert Snoop Dog, Eminem. Obrovská show. Od dvou najíždějí ty obrovský bouráky, z nich vyskákaly děcka s čepicema a šly pařit, pak fotříci, dali si cígo, děcka zase naskákaly do pickupů a jelo se domů. Protože nevěř nikomu přes 30. Vem si to, že lidi jsou plně vytížení v práci, a věř, že když je to odpovědná práce, takže ten systém té volné kapitalistické soutěže z tebe dostane i to, co tam nemáš. Takže přijdeš domů někdy v 9 a místo abys poslouchal nějaký desky, musíš ještě dělat. Tady je ta třetí noha, na který stojíme. Oni jdou na koncert, tam se můžou vybláznit, napijou se, ten ksicht tam viděj...

Cole: Takže je to spíš nějaká terapeutická seance než kulturní zážitek.

Klempa: Jasně, my jsme vlastně terapeuti.

Jamesi, když ty třeba skládáš hudbu, řešil si někdy odkud je ten a ten sampl, jestli to někomu patří?

Cole: No já jsem nikdy moc nesamploval. Kdysi jsem četl rozhovor s nějakým Amíkem, který říkal ať lidi skládají vlastní hudbu, že se připravujou o royalties a tantiémy, a to mi nějak přirostlo k srdci. Plus je tam étos toho tvůrce. Jinak tady se to nikdy moc neřešilo.

Klempa: V prvním CD JAR, v devadesátým prvním, jsme vysamplovali dvě slova od Jamese Browna. V Monitoru to pustili nějakýmu profíkovi, kterej hned, že bysme měli napsat Jamesi Brownovi. Tak jsme mu napsali, že dobrý den, a odpověď byla doručena faxem obratem: prachy. Zaplať.

Cole: No my tady prostě neplatíme. Tady se neplatí. Všechno, ať už je to od Gotta od šedesátých let kamkoliv, to jsou v podstatě nepřiznaný coververze.

Klempa: Chytila jsem na pasece motýlka... mrdat. Zaplať. Tehdy se ale taky rozvinul ten typický fenomén vtipnejch nic neříkajících a nic nekritizujících textů. To bylo všechno tak hezky zaobalený, a ono se to do dneška drží v tom popíku jako hovno košile.

Četl jsem si rozhovor po cestě sem, a tam psali, že James Cole je hrozný sexista. Jak k tomu přišli, a co je na tom pravdy?

Cole: No asi na to přišli nějakou hrozně hlubokou analýzou mých textů, třeba na mě poslali nějakýho Freuda. Já se vždycky snažil vyrovnat s tím přetlakem. Rap je velice sexisticky naladěná věc, zvlášť ten moderní. Sex je ta poslední magie, která tomu Západu zůstala. Všechno ostatní je v prdeli, a to je jediný, co odolává.

Klempa: Co to je sexismus? Že nenávidíš ženy?

Cole: Sexismus je štvavá a perzekuční škatulka. Někdo filtruje svý názory skrz stereotypy. Já se sexem ve svých skladbách hodně zabývám, zkoumám to, ale nevím... je Kája Saudek sexista?

Klempa: To je dobrý, že někdo neposlal takovýho Freuda na nás. Jakože „Neváhej, zabodávej svý superpéro“, na to tancujou jen chlapi a ženský stojej jako zařezaný. My prostě popichujem, na další desce bude píseň s názvem Zhublas.

Zvláštní je, že u JAR to nikdo nebere vážně, a Jamesi Colovi nadávaj.

Cole: To je jen o tom jaký máš packaging. Když hraje jazzová kapela a mají tam pana Vážku, tak to nemůže nikoho urazit. Pak tam naběhne tlustá rozkvákaná žába, která je podmračená a vypadá to, že to fakt myslí vážně...

Klempa: Bejvávaly časy, že si Viktořík koupil před koncertem bagetu a narval si to do kubánských kahlot. V polovině koncertu se rozpadla a salám začal padat těma zvonama dolů.

Baví vás dělat hudbu, která je defacto už součástí mainstreamu?

Cole: Když hiphop začal, bylo to úplně něco jinýho než teď. Ta věc se vyvíjí a mění. Ono to začalo jako revoluce a nespokojenost, potřeba, mělo to náboj a koule. Byla to subkultura.

Klempa: Stejně jako třeba house to začali lidé na okraji společnosti, kteří neměli do čeho píchnout. Byla to sociální rebelie. Nás nikdo nechce, tak my to tam budeme pumpovat co to dá.

Cole: Hiphop byl úzce propojenej se sociálně politickou situací. A dneska se z toho stala hlásná trouba nejtvrdšího konzumerismu a nejbrutálnějšího kapitalismu. Ten náboj, který to mělo, byl pozřen, ať už to byly nahrávací společnosti nebo reklamní agentury.

Klempa: Ta korporátní struktura se poučila. Oni tě zaměstnají že nemáš čas rebelovat. Tady rebeluje Okamura. Proti čemu chceš rebelovat, když potřebuješ korporace jako sponzory, abys mohl dál hrát? Dřív byla fronta na banány, teď je fronta na pracák.

Cole: Tam to úžasný na tom organickým fungování kapitalismu je to, že on dokáže cokoliv proměnit v komoditu. To znamená i rebelii i revoluci. On do sebe dokáže vměstnat i to, co mu oponuje. Navíc moderní rappeři si tak zvnitřnili příslušnost k nějakejm značkám jako Gucci nebo Louis Vuitton, aniž by od nich měli sponzoring nebo aby na ně byli navázaní. Používají to v refrénech jako nosné fráze Versace Versace Versace. Z moderních hiphopových videoklipů se staly výkladní skříně.

Když už jsme se bavili o kapitalismu a jeho schopnosti neutralizovat protinázory, cítím v tom kritiku kapitalismu jako celku.

Cole: Ono ten problém se slovem kritika je ten, že dneska má to slovo pejorativní nádech. Původně to byl rozbor, způsob myšlení, který se nenechal zastavit žádným dobře a špatně, který se na věci díval a zkoumal. Ale dnes když něco kritizuješ, tak to znamená, že si otvíráš hubu jak píča.

Považuješ se za člověka, který protestuje proti systému? Seš pořád úderný, i když už to není ta automatická tvorba kulometového typu bez cenzury?

Cole: Hele, je to problém. My jsme udělali se Supercroo desku a mysleli jsme, že revoltujeme a protestujeme, a byli jsme oslavováni. Co si máš s tímhle počít?

Klempa: Kdybys neprotestoval, tak seš debil stádního typu. Každej tvůrce vidí, kolik má kolem sebe různejch parazitů. Tak zákonitě začne protestovat, buď vnitřně neb extenzivně. Zvolíš si ironii, nadsázku, sarkasmus, humor, nebo si zvolíš vážnou platformu. Musí to být ale konkrétní, aby to mělo nějaký dopad. Hrozně plácáme obecně.

Cole: Ten protest je pro mě znak, u kterýho mě zajímá co se pod ním skrývá. Pokud je ten protest vedenej resentimentem, záštiplností, a vede k tomu, že je někdo nasranej, že něco nemá, a v momentě, kdyby se k tomu dostal, se z něj stalo to, proti čemu protestuje, tak to by bylo pro mě lichý. Ale je druh tohoto protestu je zaměňován s tím kritickým, který se snaží právě tímto způsobem mapovat tu situaci.

Klempa: Pak je protest toho komunálního typu, protože Pavel Bém je tunelář a zloděj, tak půjdeme na náměstí a zazpíváme si protibémovskou píseň. Klaka 30 lidí, natočí se to, dá na youtube... to pro mě nemá žádnou váhu.

Cole: Ta forma toho protestu, to, se tváříš, že vytváříš revoluci, že protestuješ... to se stalo součástí toho kánonu tý popkultury, což je naprosto čšílený. A přitom ten protest je ve finále bezzubej, přesně jako je tohle. Ve finále ti dobří synové a hezcí vnuci jsou ve finále... to je jako by ses vysmíval babičce a prudil ji a ona ti během toho servírovala večeři.

Jak teda vlastně může vůbec revolta vypadat? Když je každá hned ze začátku diskvalifikovaná tím, že z ní systém činí součást sebe sama?

Klempa: Zkurvenej establishment si zaslouží akorát tak nakopat do prdele. Takhle ti to řeknu.
Existuje jedna skupina lidí, kteří nekolaborujou se systémem, a to sou teknaři. Ti nekolaborujou.

Cole: Ty pořád hledáš ucelenej proud, kterej by to celej před sebou hrnul.
Já hledám i malý skupinky, i jednotlivce.

Cole: A to mi přijde, že takových skupin je hodně. Ať jsou to literáti, akademická sféra...

Klempa: Jsou to všichni hackeři, ti, kteří místo peněz chtějí přejít na bitcoiny. Bitcoin je kopanej korporacema a governmentem a establishmentem do prdele zprava zleva, protože se bojej. To oni nesnesou, ten pocit, že když máš prachy, jsou krytý ne zlatem, ale kmihem magnetických siločar v plechový bedně někde v Hongkongu. To je ono. A těch revoltujících skupin jsou mraky.

Cole: Já mám na tohle klasickou Foucaultovskou odpověď: ten odpor se dá vést jen přes zmnožování ohnisek odporu. Ty musíš revoltovat u večeře, v práci, všude nějakým způsobem nastavovat revoltující břit. To nestačí že půjdeš na demonstraci tam si zamáváš s transparentem a pak půjdeš domů.

Mám kamaráda, kterej přes týden maká, šňupe, chlastá, a každej víkend se hodí do klidu mimo Prahu, jeho máma tam má domeček, on tam čte knížky a říká tomu „zenová zahrada“. Co je vaší zenovou zahradou? Jak relaxujete vy?

Klempa: Nijak. To, co si popsal, je schopnost užít si klidný víkend. To mě nějakým způsobem minulo. Jako fatální neurotik na tohle nemám.

Cole: Já to mám podobně. Nevím co to znamená relaxovat. Neustále vnímám spoustu podnětů, neustále se něco děje. Nejsem schopen relaxovat, jsem obtěžkán knihami, svojí hlavou, a ve finále je jedno kam tu hlavu umístím. Já se maximálně můžu tak někde vylejt a čumět.

Klempa: Možná jednou za čas večer když jdu spát tak zavřu oči a zároveň si otevřu obrazovku.

Cole: Nejvíc relax by byl, kdybych nemusel zvedat telefony a odpovídat na emaily a bejt na facebooku a takovýhle věci.

Souhlasím - od tý doby, co jsem si přestal brát tablet do postele, daleko líp spím. Díky za rozhovor!